Den čtvrtý
Poslední, zakončovací den je tu. Okolo deváté se všichni scházíme v konferenčním sále. Tváře některých účastníků stojí za to, zřejmě si užívali posledního večera plnými doušky. Nejprve je nám představen zbrusu nový dokument, na kterém čtyřiadvacet hodin pracovali vybraní delegáti mimo hotel Dolmen. Jedná se o dlouhodobý dokument s vizí politiky mládeže na evropské úrovni. Poté přichází na řadu panelová diskuze – tentokrát o prioritách V. cyklu strukturovaného dialogu. Diskutovat bude pět hostů, čtyři pocházejí ze sektorů mládeže, sportu, vzdělání či zaměstnanosti a sociálních záležitostí, pátým řečníkem je Tibbe, nizozemský zástupce z řad mládeže. Mnozí mladí delegáti mají dotazy, pozitivně reagují, ale jsou také kritičtí vůči byrokracii EU. Jakmile se přiblížíme coffee breaku, běžím do pokoje si sbalit. Dřív jsem to nestihla a naše letadlo odlétá už ve tři čtvrtě na dvě. I když jsem na nakupování suvenýrů čas neměla, objem mého kufru tomu dost odporuje. Než se mi podaří ho zavřít, stojí mě to roztrhané silonky a orosené čelo. Pak si jdu alespoň na chvíli vyslechnout proslov maltského premiéra, který dorazil na úplné zakončení konference, a ještě před cestou si stihnu vypít kafe a popovídat si se slovenskými delegátkami, které letí společně s námi.

Do odletu zbývá pár minut. Z okénka letadla pozoruju prosluněnou maltskou krajinu. Bude mi to chybět. V Česku, alespoň dle zpráv od mých přátel, tak hezky není. Navíc mě tam čeká hromada učení na blížící se maturitu. Achjo. K příjemným vzpomínkám na konferenci se přidává vidina obávané reality.

Blížíme se do Mnichova, kde přesedáme na letadlo do Prahy. Před osmou konečně vidím známé Letiště Václava Havla. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem po celém dni i po celé konferenci unavená. Naštěstí tentokrát nemusím jet do až do Třebíče a přespávám v pražském bytě mojí kamarádky. Lenka a Honza už našli své kufry, já ještě čekám. Už. Vycházíme ven a loučíme se. Tak snad se ještě potkáme – třeba na nějaké akci strukturovaného dialogu.

Michaela Doležalová